Chci být víc než...

29. listopadu 2017 v 0:15 |  Téma týdne
Ačkoliv slunce vytváří stíny, projela mnou bolest. Ostré sluneční paprsky se zarývaly do mé kůže, ale nehodlal jsem se vzdát svého místa. Slíbil jsem jí, že s ní budu a hodlal jsem to dodržet. Sledoval jsem, jak ráno co ráno upíjí z darované lahvičky. Dlouho se s ní nic nedělo, ale poslední dobou trochu zbledla. Vlasy jí ztamvly a její ústa jsem dokázal pozorovat celé hodiny.

Sledoval jsem její unavenost ráno a dlouhé večery, kdy nemohla usnout. Byl jsem byl blízko ní, využíval jsem každý stín, abych se k ní mohl dostat. Její přeměna byla i závazkem pro mě. Pila mou krev a já díky tomu mohl být s ní. Ale nesměla mě spatřit. Málo kdo z našeho druhu nalezl zalíbení v lidské dívce a ještě méně upírů je přeměňovalo. Ale když k tomu došlo, byla stanovena jasná pravidla a ani já, syn jednoho ze šlechticů, jsem nebyl výjimkou.

Když jsem to řekl otci, zuřil. Zuřil tak moc, že jsem se mu týden vyhýbal, než jsem se odvážil kolem něj vůbec projít. Ale situace se uklidnila a on to vzal jako něco výjimečného, neobvyklého. A nakonec mi sám půjčil knihu Veškeré vědění upírů, kterou měl v opatrovnictví. Několikrát mi kladl na srdce, že nesmím porušit Pravidla a musel jsem mu je odříkat nazpaměť.
1. Když dochází k přeměně, nesmí tě spatřit.
2. Po přeměně ji musíš vzít do svého sídla a vymazat po ní vechny stopy ve světě.
3. Nikdy nesmí znovu navštívit svět.
Netušil jsem, jak moc to bude těžké, ale byl jsem odhodlaný jít do toho naplno. Nikdy se mi nelíbila žádná upírka, všechny byly moc "obyčejné". Měly stejný styl a byly stejně naplněné temnotou. Rudá ústa se smála v úšklebcích a dlouhé nehty se zarývaly do paží, ale nic víc. Nikde žádné světlo. Ačkoliv syn šlechtice, nikdy jsem s žádnou upírkou nechodil. Byl jsem znám jako podivín a morous. Vážný, důstojný, "mrtvý".

Celý měsíc jsem trpělivě čekal, pozoroval ji i prostředí, ve kterém žila. Zamést po ní stopy jsem shledal jako jednoduchý úkol, lidem se dala snadno vymazat paměť. Ovšem u upírů se jednalo o velice těžký úkol, který mnohdy neovládal ani sám král. Jen pár "Vyvolených", kteří žili hluboko v lesích.
Viděl jsem, jak trpí přeměnou. Jídlo jí přestávalo chutnat a duše započala krvácení. Nejtěžší úkol, který přijde v domě mého otce bude naplnit ji mou krví. Ve svém světě měla zanechat veškerou lidskost a v mém světě přijmout veškerou temnotu. Jen o něco málo víc lidí než Vyvolení vědělo, že se to nikdy nestane. A právě to mě na tom lákalo.

Viděl jsem ji, jak sedí na posteli a kouká se z okna. Hlavu mírně skloněnou tak, že vynikala její bělostná pleť. Upřeně se dívala mým směrem, ale nemohla mě vidět. Doposud jsem byl pouhým stínem. Zdrojem jejího utrpení, které z mé vůle přijala. Zdrojem, který mohla jen tušit, byl jsem těsně za hranicí jejího vnímání a tím jsem ji dováděl téměř k šílenství. Nemohla nic, ale ani já v té chvíli neměl téměř žádnou moc.

"Chci být víc, než jen pouhý stín," vzedmula se ve mě vlna touhy a měl jsem co dělat, abych se jí neukázal. Slyšel jsem hlasité odtikávání hodin. I ona je slyšela. Zbývá týden. Ten nejtěžší, ale pak...

"Konečně," zašeptali jsme oba současně. Já tušil, co přijde, ona ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama