Zrození (Prolog)

8. října 2017 v 22:41 |  Havraní princezna
"Cítím tvou vůni. Rty ještě pálí od polibků. Duše by se měla vznášet, ale kámen ji stahuje ke dnu. Křídla by se měla vzpínat k obloze, ale jsou uzamčena v duši, jakoby už nikdy neměla letět. Miluji tě a nenávidím.
V každém okamžiku života je tolik emocí, každý nádech bolí a každý úder chybějícího srdce ostře tepe v hlavě jako nekonečná ozvěna. Ta bolest, kterou jiní dokáží během několika dnů zastavit, ta mě pomalu probodává už rok a půl. A přece se tě nedokážu vzdát. Kdybych tě popřela, popřela bych svou existenci, popřela bych část svého bytí. Popřela bych veškerou lásku a bolest světa. Jak já tě nenávidím. Stejně moc, jako tě miluji."
Toho večera se s poklidnou atmosférou teplého bytu mísily velice protichůdné emoce. Jejich majitelka seděla u počítače, ale už delší chvíli se dívala z okna. Přemýšlela a mimoděk vnímala jemné kapky deště bičující sklo okna. Obloha byla temně saténová. V rukách držela horký čaj, přemýšlela, jestli je lepší cítit fyzickou, nebo psychickou bolest. Nelíbilo se jí ani jedno, povzdechla si a když už se to nedalo vydržet, odložila hrnek. Vstala, zhasla a sledovala z okna ulici. Barevné nápisy, reklamy, tramvaje.
Na okno dosedl opeřenec. Černý nevzhledný tvor, malá černá očka, tmavě šedý zobák. Celý zmoklý dosedl na parapet a trochu se oklepal. Nevěděla, co má dělat. Bylo jí ho líto, ale bála se, že když otevře okno, vyplaší ho a ona mu chtěla dopřát alespoň chvilku odpočinku. Nepohnutě stála a jen čekala. Do tmy pokoje zářila obrazovka otevřeného notebooku.
Přišlo jí, že jeho oči se divně lesknou. V duchu zavrtěla hlavou, nemožné. Oči jí slzely od záře blikajících neonových nápisů dole na ulici. Zaslechla podivnou píseň.
"Zahal svá křídla do hedvábí,
Nenech se smyslnými slovy zvábit,
Princezno temných havranů,
Konečně zjistil jsem, že jsi tu.
Zahal své tělo do sametu,
Do vlasů vetkni si kometu,
Ozdob se šperky z noční oblohy,
Princezno havraní, neboj si tomu podvolit.
Tanči jak nařizuje řád,
Tanči, ať můžu tě mít rád,
Tanči, roztáhni křídla svá,
Nikdo se ti nikdy nevyrovná.
Líbat tě budou slzy hvězd,
Nesmíš se nikdy nechat svést,
Zamkni své city v loutny žal,
Nedáve nikomu to, co si přál.
Podmanivá melodie se jí dostala do srdce a zaplavil ji nádherný a zároveň teskný pocit. To bylo poslední, na co si byla schopna vzpomenout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama