Stín za oknem

10. října 2017 v 0:14 |  Téma týdne
Ležela jsem v posteli a pozorovala jsem okno. Přímo jsem ho hypnotizovala, toužila jsem po tom, aby se tam objevila nějaká magická bytost, ale nic. Nic se nedělo, viděla jsem jen světla z ulice. Představovala jsem si, že dovnitř vejde upír a něžně mě přemění na svou manželku. Blbost, tohle se nikdy nemohlo stát. Kde jsem vzala tu jistotu, že by se mi to líbilo, že by se mi on líbil. Zavrtěla jsem hlavou a nakázala si už na to nemyslet.

V dalších dnech jsem na to ale pořád myslela. Nemohla jsem si pomoct. Každý krok provázela myšlenka na něj, na neznámého vytvořeného v mé mysli. Tolik jsem se na něj soustředila, že jsem téměř nevnímala okolní svět. Chodila jsem jako ve snách, několikrát se jen tak tak vyhnula jedoucímu autu. Byl to div, že jsem neskončila v nemocnici a nebo ještě lépe - v blázinci.

A pak se to stalo. Večer když všichni usnuli a já stále nemohla zavřít oči. V noci, kdy se všichni poddali uklidňujícímu spánku a já stále přemýšlela. Byl tam. U okna stál vysoký štíhlý muž, bledý, téměř splýval s okolním vzduchem. Ale byl tam. Pomalu ke mě přišel a čím víc byl blíž, tím víc jsem ho viděla. Zastavil se u mě a já se stěží posadila a opřela o zeď. Celou tu dobu jsem si ho přála vidět a teď jsem tomu nemohla uvěřit.
"Ty existuješ," vydechla jsem nevěřícně.
"Samozřejmě, že existuji," odpověděl uhlazeně. Nedokázala jsem vymyslet další otázku a jen jsem na něj tupě zírala, tisknouc peřinu k tělu.
"Přála si, abych přiel, ne?" zeptal se.
"Přála, ale jak... ty...?" stále mi to přišlo nereálné.
"Jsi hodně citlivá osoba, taková osoba může myšlenkami proniknout do jiných světů a přivolat si z nich někoho."
"Takže jsem si přivolala tebe?"
"Přivolávají se zvířata, bytosti jako my se rozhodují, jestli výzvu přijmou."
"A proč jsi ji přijal ty?"
"Už dlouho jsem se nikde nebyl podívat," ukázal na postel, "dovolíš?" Posunula jsem se, jak jinak.
"Nikdo mi neuvěří, že eistuješ," povzdychla jsem si.
"A nejsem sám, je nás ještě mnoho. Nejenom upírů, ale i jiných bytostí," lákal mě s sebou, "pojď se mnou a ukážu ti to." Něžně se dotkl mé ruky a políbil ji.
"To by šlo?" zeptala jsem se.
"Šlo, ale už by ses nikdy nesměla vrátit."
Zalapala jsem po dechu, nabízel mi to, po čem jsem toužila, ale nemohla jsem tady všechno jen tak opustit.
"Je škoda, že jsi tak vázaná na tento svět," pronesl, když viděl, že váhám. "V našem světě bys byla skvělé médium, dokázaly bychom tvé schoponsti zlepšit."
"Nemůžu,nemůžu se nevrátit," odpověděla jsem těžce. Mrkl na mě a přiblížil se ke mě, objal mě a položil si hlavu na mé rameno. Uvědomila jsem si, že má hlavu nebezpečně blízko mého krku. Pozdě, cítila jsem, jak se jeho zuby boří do mé kůže.

"Proč jsi to udělal, co se teď stane?" ptala jsem se ustrašeně.
"Neboj se," skoro se smál, "nic ti to neudělá."
"Tak proč tedy?"
"Dlouho jsem neměl takovou lahůdku, nedokázal jsem odolat."
Zbledla jsem, jenom mě využil, parchant. Všichni muži jsou stejní, ti lidští i upíří. Jde jim jen o jedno. Chtěla jsem ho vyhodit, ale nevěděla jsem jak.
"Budu tě moct díky tomu navštěvovat," olízl se.
Zhrozila jsem se, bála jsem se a byla jsem naštvaná. Ale jak můžete vyhodit někoho, kdo se z ničehonic objevil u vás v pokoji a ostatní nevěří že existuje? Těžko.
"Neboj se, maličká," pohladil mě po tváři, "budu tě chránit a budu neustále s tebou."
"Nejsem maličká," prskla jsem, ale jen potichu.
"No tak," konejšivě šeptal.
Děsilo mě, že nekřičel, ani nejednal přímo. Dostal, co chtěl, aniž bych kladla odpor. To mě děsilo ze veho nejvíc. Vypadal, jako že má všechno promyšlené.
"Až nastane čas, přijdu si pro tebe."
Podívala jsem se na něj s otazníkem v očích, ale blíž mi to nevysvětlil.
"Do té doby tu budu jako stín za oknem," řekl a začal se ztrácet.

Ráno jsem se probudila velice ospalá. Vzpomněla jsem si na noc a zasmála se svému snu.
"Tak moc na něj myslím, až se mi o něm i zdá," smála jsem se přejela prsty po krku. Bolelo to. To bylo divné, ale přičetla jsem to stále ještě své rozespalosti. Když jsem se ale podívala do zrcadla, ztuhla jsem. Dvě červené ranky na krku byly dostatečně výmluvné. A list papíru s malou lahvičkou na mém stole to jen potvrzovaly. Nebyl to sen. Rychle jsem rozlomila pečeť a dala se do čtení.


Měla bys být opatrnější v tom, co si přeješ, protože některá přání, pokud jsou vyslovena, se musí splnit. Byl jsem určen k naplnění tvého přání. Svůj dosavadní život budeš muset opustit, takhle jsi příliš nebezpečná. Naučíme tě ovládat tvoji schopnost, jenom nám musíš věřit. Za měsíc si pro tebe přijdu, do té doby pij každé ráno dvě kapky z přiložené lahvičky, pomůže ti to cítit mě. Nebudeš tak nervózní z toho, že tě sleduji. Než nastane náš okamžik, budu pro tebe budu jen stín za oknem.
Lucian


Přiložila malou lahvičku k ústům. Nečichla k ní, ani se nepodívala na její obsah, jen se plně odevzdala neznámému světu. Ani ji nepřekvapilo, když se jí na jazyku rozlila železitá pachuť....krve.
 

Staré kouzlo

9. října 2017 v 23:29 |  Kříženec
"Vážně to funguje?" zeptal se se zřetelnými pochybami v hlase.
"Proto to zkoušíme, ne?" odpověděl mu kamarád.
"A co když se to povede, co potom?" projevil obavy první z nich. Dva mladíci měli na podlaze před sebou rozložený starý zažloutlý list papíru. Objevili ho v knihovně jejich starého dědečka. Minulý týden se tam vkradli a náhodně sebrali jeden svitek. K jejich budoucí smůle to byl zrovna tenhle.
"Když to nezvládneme my, rodiče se o to postarají."
"Už chápu proč nám všichni naznačují, že jsme rozmazlení," zašklebil se jeden z nich. Oba se rozesmáli.
Byli syny jednoho z nejvýznamnějších čarodějů v zemi, toho, který byl v Radě země a spravoval okres A. Ačkoliv on sám byl uznávaný, jeho synové už takovou úctu neměli. Přesto se k nim všichni chovali s úctou. Jejich otec, Max Wellner, se o ně moc nezajímal. Měl spoustu práce udržet v okresu klid, být členem rady a zajímat se o čarodějnické věci. Na své potomky mu už nezbýval čas a tak se z nich jeho přičiněním stali rozmazlení spratkové. Většina čarodějů se bála, až nastane den, kdy jeden z jeho synů převezme jeho povinnosti. Ani jejich matka, Cornelie Wellnerová se jim nevěnovala. Zapojovala se do politiky mezi ženami významných čarodějů. Pořádala slavnosti a plesy, spolu s jinými matkami domlouvala svatby a byla v čele Školní rady pro dané město. V čele Školní rady pro daný okres už byl zase nějaký muž.
"Takže, pustíme se do toho?" zeptal se James, starší z nich.
"Jo," souhlasil Collin. Oba chlapci byli jednovaječná dvojčata a ve světě kouzelníků měli pro určitá kouzla velký význam. Narodili se před 25 lety jednu minutu po sobě.
"Než se do toho pustíme, řekni mi ještě, co jsi o tom zjistil," ukázal Collin směrem k papíru. James měl za úkol zjistit nějaké informace a Richard zase celý týden pečlivě ukrýval svitek.
"Jasně," odpověděl, "je to jedno z nejstarších kouzel. Na jeho provedení jsou potřeba dva lidé, stejní a přece odlišní."
"To my jsme, podívej, tahle jizva nás odlišuje." Collin ji získal, když se pokoušel svést jednu dívku a ona ho odmítla.
"Nepřerušuj," zavrčel James, kterého dívky nechávaly naprosto chladným - alespoň navenek. "Na zem se nakreslí kříž a dýka, jsou tu symboly, kouzlo se na ně položí a pak se přes něj udělají dvě na sebe kolmé čáry krví."
"Nojo, nojo, ale co to vlastně umí?"
"Měl by se pomocí toho zrodit silný kouzelník."
"Takže to bude fungovat na nás?"
"Nevím, víc jsem nezjistil," ukázal bratrovi list, na který přepsal všechny informace, které nalezl. Pokrčil rameny. James vzal křídu a namaloval symboly na podlahu, byla dřevěná, takže to šlo poměrně dobře. Pak na to položil papír s kouzlem a malým nožíkem, který u sebe měl každý čaroděj a prováděl s ním kouzla, se řízl do prstu. Pak podal nůž bratrovi a oba společně přeškrtli papír svou krví.
"Nemělo by se pronést nějaké zaklínadlo?" zeptal se Richard.
"Nikde jsem to nečetl. Ale připadá mi to takové neúplné bez dalších gest a slov."
"Zroď se, mocný kouzelníku, čaroději a mágu," obřadním hlasem pronesl Collin.
"Co to děláš?" zeptal se James.
"Stejně to nebude fungovat, tak to jako dokončíme kouzlo vrátíme. Až o něm zjistíme víc, můžeme to zkusit znovu."
"No tak dobře," přizpůsobil se rychle James a zopakoval jeho slova. Měl by z toho divný pocit, kdyby kouzlo nedokončili. Vzal bratrovy ruce a položil je na list papíru, pak vzal své ruce a položil je na ty bratrovy. V tom okamžiku někdo zaklepal na dveře.
Oba se na sebe podívali. Jejich otec to být nemohl, ten by si je nechal zavolat a matka taktéž. A služebnictvo tomu nerozumnělo, byli to obyčejní lidé. Sundali ruce a sedli si tak, aby příchozímu zakryli výhled na to, co před chvílí prováděli.
"Dále," řekli současně. Dveře se otevřely a v nich stála jejich mladší sestra.
"Měla jsem pocit, jako bych sem měla jít, nepotřebujete něco?" zeptala se. Bratři se na sebe podívali. Je možné, že by to mělo souvislost s jejich nekalou aktivitou? Samozřejmě že ne, přesvědčovali se telepaticky. Pro mnoho čarodějů byla telepatie příliš těžká, ale oni dva ji díky jejich výjimečnému poutu ovládali téměř od malička.
"Vlastně jsme ti říkali," začal Collin.
"že ti povíme něco o historii našeho rodu." Pokračoval James, "myslím, že jsme ti to říkali před dvěma dny a nejspíš sis na to vzpomněla až teď."
"Nevzpomínám si," zamyšleně si kousala ret, " ale vážně byste to pro mě udělali?"
"Pro tebe všechno," odpověděli oba najednou. Jakkoliv byli rozmazlení, jejich sestra jim přirostla k srdci. Když jim bylo pět let, přinesli ji do rodinného domu a oznámili jim, že je to jejich sestra. Později se dozvěděli, že je adoptovaná, a oni se ji o to více snažili chránit. Nejspíš to bylo tím, že cítili potřebu lásky a otec ani matka ji nenaplnili.
"Tvůj učitel říkal, že jsi poslední dobou nějaká roztržitá a že ti to máme připomenout."
"Aha, tak to budete moc hodní. Ale já teď nemám čas, co třeba zítra večer?" navrhla. Přijali to s nadšením, byli rádi, že po něch nechtěla, aby někam šli a viděla na zemi to kouzlo.
"Co vám to svítí za zády?" zeptala se a oni ztuhli hrůzou.
"Ale nic," vymlouval se Collin, "to je jen..." snažil se získat čas.
"Překvapení na tvé narozeniny. Víš přece, že je máš zítra nebo jsi zapomněla?"
"Takže bys teď měla jít, aby to překvapení ještě vůbec bylo."
"Jste na mě moc hodní," usmála se na ně, "obejmu vá tedy později," řekla a odešla.
"To bylo teda o fous," otřel si James lehce orosené čelo, když se dveře s jemným cvaknutím kliky zavřely.
"To teda," přidal se Collin, "ale teď to kouzlo vrátíme zpátky, než z toho budeme mít problém."
"S tím souhlasím, vrátíme se k tomu později," přidal se James.
"Colline?" jeho hlas se naplnil úzkostí.
"Co je?"
"Ten papír je prázdný," řekl potichu James, "a kromě toho, musíme vymyslet nějaké kouzlo, které předvedeme zítra Aissy.
Starý pán, Iato Wellner, seděl v knihoně a podřimoval. Nechával myšlenkám volný průběh, jak s oblibou říkával. Najednou prudce otevřel oči. Cítil, jak se uvilnila obrovská stará magie a prohnala se zdmi budovy. Ta síla mu byla podvědomá. Nemusel přemýšlet dlouho a věděl, že tohle se nemělo stát. Někdo použil kouzlo, které mělo být zapomenuto. Bylo z dob, kdy upíři a čarodějové byli ti samí lidé. Avšak po jejich rodělení a po Velké válce a schopnosti obou druhů rozlišili a kvůli nenávisti ze strany čarodějů se skoro všechny prameny o historii spálili. Jen on sám zachránil několik nejdůležitějších věcí. Doufal, že se mu jednoho dne povede opět spojit oba druhy, ale v posledních letech si začal připouštět, že je na to možná moc starý. Dveře se potichu otevřely a do nich vklouzly dvě postavy. Rychle zavřel oči a tvářil se, že spí. Nemusel se dívat na ty, kdo přišli stejně jako se nemusel dívat na to, co dělají. Byl to jeden z nejmocnějších a nejstarších mágů. Když oči otevřel, všiml si jednoho svitku, který byl uložen maličko jinak než ostatní. Dva nezbedníci už byli pryč a tak se rychle přemístil ke svitku. Vzal papír do ruky a strnul, tenhle by poznala kdykoliv. To, že byl naprosto prázdný hovořilo za vše.
"Tak se to dalo do pohybu," řekl si sám pro sebe, "tak dlouho jsem po tom toužil a teď, když se to konečně stane skutečností z toho mám strach."

Zrození (Prolog)

8. října 2017 v 22:41 |  Havraní princezna
"Cítím tvou vůni. Rty ještě pálí od polibků. Duše by se měla vznášet, ale kámen ji stahuje ke dnu. Křídla by se měla vzpínat k obloze, ale jsou uzamčena v duši, jakoby už nikdy neměla letět. Miluji tě a nenávidím.
V každém okamžiku života je tolik emocí, každý nádech bolí a každý úder chybějícího srdce ostře tepe v hlavě jako nekonečná ozvěna. Ta bolest, kterou jiní dokáží během několika dnů zastavit, ta mě pomalu probodává už rok a půl. A přece se tě nedokážu vzdát. Kdybych tě popřela, popřela bych svou existenci, popřela bych část svého bytí. Popřela bych veškerou lásku a bolest světa. Jak já tě nenávidím. Stejně moc, jako tě miluji."
Toho večera se s poklidnou atmosférou teplého bytu mísily velice protichůdné emoce. Jejich majitelka seděla u počítače, ale už delší chvíli se dívala z okna. Přemýšlela a mimoděk vnímala jemné kapky deště bičující sklo okna. Obloha byla temně saténová. V rukách držela horký čaj, přemýšlela, jestli je lepší cítit fyzickou, nebo psychickou bolest. Nelíbilo se jí ani jedno, povzdechla si a když už se to nedalo vydržet, odložila hrnek. Vstala, zhasla a sledovala z okna ulici. Barevné nápisy, reklamy, tramvaje.
Na okno dosedl opeřenec. Černý nevzhledný tvor, malá černá očka, tmavě šedý zobák. Celý zmoklý dosedl na parapet a trochu se oklepal. Nevěděla, co má dělat. Bylo jí ho líto, ale bála se, že když otevře okno, vyplaší ho a ona mu chtěla dopřát alespoň chvilku odpočinku. Nepohnutě stála a jen čekala. Do tmy pokoje zářila obrazovka otevřeného notebooku.
Přišlo jí, že jeho oči se divně lesknou. V duchu zavrtěla hlavou, nemožné. Oči jí slzely od záře blikajících neonových nápisů dole na ulici. Zaslechla podivnou píseň.
"Zahal svá křídla do hedvábí,
Nenech se smyslnými slovy zvábit,
Princezno temných havranů,
Konečně zjistil jsem, že jsi tu.
Zahal své tělo do sametu,
Do vlasů vetkni si kometu,
Ozdob se šperky z noční oblohy,
Princezno havraní, neboj si tomu podvolit.
Tanči jak nařizuje řád,
Tanči, ať můžu tě mít rád,
Tanči, roztáhni křídla svá,
Nikdo se ti nikdy nevyrovná.
Líbat tě budou slzy hvězd,
Nesmíš se nikdy nechat svést,
Zamkni své city v loutny žal,
Nedáve nikomu to, co si přál.
Podmanivá melodie se jí dostala do srdce a zaplavil ji nádherný a zároveň teskný pocit. To bylo poslední, na co si byla schopna vzpomenout.
 


Prolog

8. října 2017 v 22:07 |  Kříženec
Ten den si budou všichni pamatovat. Chystaly se oslavy k výročí padesíti let míru mezi čaroději a upíry. Vládnoucí rodina uspořádala ples pro celou zemi. Mělo se tančit na ulicích, v sálech hradů a zámků. Všude vlály vlaječky, květiny provoňovaly vzduch společně s čerstvými koláči a pečeným masem. Hudebníci se rozcvičovali už od rána a Ishaan si připravoval proslov už dobré dvě hodiny. Byl nervózní víc, než když dával zemi dohromady.
Před padesáti lety byl v zemi Ceyth chaos a zmatek. Na nevelkém území žili bez jakéhokoliv řádu lidi, čarodějové a upíři. Původně byli jenom upíři, ale část z nich se oddělila, přestala se živit krví a stali se z nich postupně čarodějové. Celá léta spolu bojovali a odnášeli to především lidé. Když hrozilo, že jejich druh vymře, vložil se do toho Ishaan. Byl mocným upírem, který dokonale uměl ovládat všechna kouzla. Dokázal zkrotit čaroděje i upíry a nastolil řád, díky němu se stal život pro lidi mnohem snesitelnější. Ovšem čas od času se stalo, že nějaký člověk skončil jako oběť upíra. Daný upír byl vždycky potrestán, ale čarodějové v tom viděli záminku pro budoucí vzpouru. Vytvořili si vlastní komunitu a vymezili přesnou hierarchii. Nejnižší byli kouzelníci, kteří dovedli lehká kouzla a vyučovali především na školách, kde učili malé děti základy magie, historii a společenské tradice a zvyky. Když děti absolvovali Školu základů, podle výsledků byli přiřazeni k mistrům čarodějům. Čarodějové zvládali složitější kouzla, tvořili vojsko a učili mladé kouzelníky čarodějnickému řemeslu. Prováděli jednodušší rituály, stáli v čele vesnic a měst. Čarodějové se dělili do dvou tříd. Čarodějové první třídy spolu s kouzelníky zajišťovali různá řemesla, učili a případně doporučovali toho kterého studenta čarodějům druhé třídy. Ti zastávali elitní pozice, špeh, lékař, vojenský generál... Nakonec byli mágové. To byli mistři ve svém oboru. Byla jich hrstka a učili na Vysoké škole pár vyvolených, kteří měli předpoklady k tomu stát se mágy. Zabývali se výhradně magií a lidmi, kteří magii uměli ovládat. Mágové pak tvořili Radu čarodějů. Slovo "čarodějové" bylo označovalo všechny lidi, kteří ovládali magii a nebyli upíři. Pokud chtěl být někdo konkrétní, pak použil označení "čaroděj první/druhé třídy". Několik mágů prahlo po moci. Protivil se jim mírumilovný Ishaan a přemýšleli, jak by se ho zbavili. Chtěli, aby jim lidé sloužili a k tomu pořebovali odstranit upíry. Chtěli absolutní moc.
Věděli, že Ishaan nebude nikoho nutit pracovat, až oslavy započnou. Ani stráž ne a tak naplánovali vzpouru právě na ten večer. Když pak Ishaan pronesl slavnostní proslov a dav mu tleskal, probodlo ho několik mágů světelnými paprsky. Svou nenávist uměli po dlouhá léta velmi dobře skrývat a proto Ishaan zradu nečekal a nestihl se bránit. Mág, který všechno do detailů připravil, odhodil jeho tělo stranou a započal svoji krutovládu. Nastolil nové učení, učení proti upírům, které donutil žít pouze v noci. Mnoho upírů ten večer padlo a ti, kteří přežili byli donuceni vypít nápoj, po kterém nesnesli slunce. Pak byli vykázáni na polorozbořený hrad.

Podzimní den

2. října 2017 v 21:52 |  Básně
V naději kráčí světlým šerem,
zoufalství vláčí kolem sebe,
ledové kapky krouží deštěm,
srdce se chvěje, pláče nebe.

Listí se zlaté snáší k zemi,
zima ho strhává prsty svými,
v horách hučí přes planiny,
mrazivé ticho a křik bídy.

Slunce co zmizelo před několika lety,
vesnice, kde hranice jsou zrezivělé ploty,
místo, kde pádem končí vzlety,
vesnice, kde dny se měří léty.

Krajinou samoty vítr hvízdá,
nachází pouze opuštěná hnízda.

Hvězdy

22. září 2017 v 12:23 |  Básně

Černé perutě tě nesou,
z vesmíru do vesmíru,
až ztratíš svou dávnou víru,
nikde nikdo, voláš: Kde jsou?!

Hvězdy, světla co pouze letí,
hvězdy, co před nedávnem vznikly,
hvězdy, co nikdy nezanikly,
hvězdy, co zbylo z nich jen smetí.

Uprostřed naší galaxie,
vytvořil sis maý svět,
kam schováš se, když chceš z reality odletět,
nikde nikdo, voláš: Kde je?!

Hvězda, světlo co pouze letí,
hvězda, co před nedávnem vznikla,
hvězda, co nikdy nezanikla,
hvězda, co zbylo z ní jen smetí.

Cestuješ lodí černou,
z vesmíru do vesmíru,
prohledáš každou sféru,
nikde nikdo, voláš: Kde jsou?!

Hvězdy, světla co pouze letí,
hvězdy, co před nedávnem vznikly,
hvězdy, co nikdy nezanikly,
hvězdy, co zbylo z nich jen smetí.

Snažíš se prozřít tmou,
do koutů nekoečna,
tva cesta bude nekonečná,
nikde nikdo, voláš: Kde jsou?!

Hvězdy, světla co pouze letí,
hvězdy, co před nedávnem vznikly,
hvězdy, co nikdy nezanikly,
hvězdy, co zbylo z nich jen smetí.

Celý vesmír se snažíš proletět
boříš vše, co se ti staví do cesty,
jsi důvos, proč vnikají nové planety,
nikde nikdo, voláš:

KDE JSI TEĎ?!


Za časů Havraní princezny

3. září 2017 v 20:45 |  Básně
Horký déšť smáčí začátky nevyřčených vět,
ukradené kousky štěstí jako střepy z rozbitého džbánu,
kousky snů vytržených z plánu,
svědkem je nebe plné hvězd.

Slunce zašlé za očními víčky,
pod rouškou tmy se skrývá,
tajemství, které hlídá
chvěje se v plamenu svíčky.

Drží ve svých rukách moc,
ta křehká chvíle, zlomená kouzlem okamžiku,
zlomená ozvěnou tisícerých vzlyků,
časem bude volat o pomoc.

Posvátný chrám co úctu neuznává,
ztracená noc měsíčního svitu,
kžaluje ránu za úsvitu,
kalich pije se až do dna.

Voda

1. září 2017 v 10:15 |  Rumunsko
Ze skály tryskají démanty,
ledové ostří nože,
padají na cestu, kameny,
lesknou se malé brože.

V jediné napce se zachytí celá duha,
měkce a tiše padají,
jedna je stejná jak druhá,
jemně se v pramínek splétají.

Jiskřivá krása v okamžiku
věčnosti neubírá,
k přiznání donutí tě v mžiku,
ačkoliv nikdo tě nezpovídá.

Ledové krůpěje, šperky skály
tančí a koupou se v slunečních paprscích,
aby v ústech pocestných sladce tály,
jejich stín smazal se v oblacích.

Princezna z hor

1. září 2017 v 10:06 |  Rumunsko
Vítr mi česal vlasy,
měsíc mi do nich vetkl korunku ze své záře,
z noční oblohy šaty
mě oblékly, oheň obarvil mi tváře.

Temně rudé jiskry mizející
zdobily můj vzácný šat,
diadém sladce snící,
zkoušely mě rozesmát.

Pro tu chvíli stala se ze mě princezna,
z dávno zapomenutých časů,
do svého třpytu mě oblékla hvězdná obloha,
šedý kouř zahalil mě do závojů.

Trůn z temných kopců tyčících se v noci,
ve větru trocha tiché poezie,
všechno vryto je v mém srdci,
živém, které stále bije.

Měsíční noc

1. září 2017 v 9:58 |  Rumunsko
Měsíc byl zbarven slunečními paprsky,
své světlo míchá se zemskými stíny,
zkus chytit své pocity do hrsti,
dřív, než namodralé mraky měsíc skryjí.

Měsíc, ta sluneční lucerna,
visící uprostřed oblohy,
zbarvená z kraje do černa,
vstupuje se sluncem závody.

Co je hezčí ze dvou fází dne,
tajemný hluboký třpyt úplňku,
či zlatavé horké poledne,
musíš se posadit, přemýšlet, zastavit na chvilku.

V nemělkém stínu lesa,
kam svit měsíce sotva dolehne,
kde země klesá, třpytí se rosa
do chvíle, než přijde poledne.

Měsíc, ta vzácná lucerna,
k ránu bledne,
obloha barvená do černa,
k úsvitu hlavu sehne.

Kam dál