Slib

7. ledna 2018 v 13:27 |  Básně
Podívej se mi do očí,
vidíš tam co jiní nevidí,
co není tam a přesto je,
podívej se na oblohu,
posetá drahokamy nabízí stejný pohled,
stejně hluboký,
dej pozor, ať se neutopíš,
včas nadechni se,
zkus natáhnot ruku
a dotknout se paprsku zašlého slunce,
nejde to,
je to nemožné,
sám to víš a přesto se na mě díváš nejistým pohledem,
jestli se nebudu zlobit,
nebudu,
zvony se rozezní ve střelbě zbraní,
odletím a nechám tě napospas pozemským šelmám,
naposledy se nadechni,
slyš tlukot srdce, kerý mizí,
já s ním,
on se mnou,
vzdaluji se,
bez tebe,
sama.
...
Nechci po tobě slib,
vím, že ho nedodržím.
 

Ohňostroj

1. ledna 2018 v 17:41 |  Básně
Po tvářích mi stékají krůpěje citů,
v noční tmě bez světel vzdávám hold světlu,
tajemné hlasy jenž znějí ze stínů,
volají teskně, tak horlivě trhají pavučinu.

Ohňostroj rozzáří tisíce hvězd,
ozáří povrch jenž celý chce smést,
trhá vzduch na kusy, zdobí ho bolestí,
jiskra každá pak dopadne na scestí.

Tikot lidských hodin zastřely rány,
z polí se vznesly vystrašené vrány,
upadá zpátky vše do říše snové,
jen poslední vrána, do mrtvého klove.

Snad zdánlivě jsou nesouvislá moje slova,
spojena jsou hvězdným prachem, znova,
jsou květem z ohňostroje,
těší lidi vzhledem, bez ohledu na ně.

Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem...

26. prosince 2017 v 22:00 |  Básně
Probudil ses jednoho mlhavého rána,
divil ses, nebyla ti známa
skutečnost, žes´ ty byl jiným,
sám sebou, mezi svými.

Dostal jsi dar, co jiní nedostanou,
zrozen jsi byl hvězdou dokonalou,
ona ti vdechla život dravý,
chtěla, abys ji co noc zdravil.

Z magie, svitu a tmy spletla ti osud,
dala ti mrštnost do slov, rychlost do obratů,
do srdce žár, do tlapek něhu,
celý se ztrácíš na bílém sněhu.

Čarovná lucerna tvé kroky vede,
zachránit před nimi však tě nedovede.

Věnováno Akimovi



 


Stín

26. prosince 2017 v 17:15 |  Básně
Mlhavým večerem šel šedý stín,
ve stínu plynových lamp kráčel,
každým krokem nořil se do hlubin,
ledový mráz mu srdce zhášel.

Šel ulicí, nevnímal zhola nic,
mlčky šel, avšak křičel o to víc,
vztahoval ruce k nebi, do země vrost´,
na řece pukaly ledy, těžký byl jeho krok.

Pomalu na samé hranici zastavil,
uprostřed noci pod hvězdami,
tam, kde kdos´ ho dřív barvami vybarvil,
hvězdy se staly svědkem sami.

Zbyl jen ruměnec na vyhublých tvářích,
tichý povzdech v ozvěně vln,
bolestná vzpomínka na polštáři,
hluboko v srdci trn.

Zlá královna

25. prosince 2017 v 17:07 |  Básně
Tvá blízkost mě nutí být zlou,
ačkoliv nechci, přece jsem tou,
rozsvěcíš v mém srdci temnotu tmou,
do vlasů tkneš mi tiáru železnou.

Krutou mě činíš nevědomě,
oba nechceme a přece jsme,
já vládkyně, ty můj učitel,
tvoje bolest klíčí v srdci mém.

Chci zničit tě, vzdor tomu nemám právo,
nedá se změnit to, co dřív se stalo,
snad nastokrát chtěli jsme odpuštění,
škoda, že na zemi nikde žádné není.

Při každém setkání srdce moje puká,
železné obruče nezvládnou ta muka,
tisíce černých perel po zemi se válí,
uvnitř duše pláču, nahlas jsme se smáli.

Milosrdnost, milost spolkla minulost,
prázdný pohled, srdce, v sále žádný host,
zemřela pak tiše, sama v zapomění,
nikdo o ní neví. Proč by také měli?!

Melodie srdce

22. prosince 2017 v 20:35 |  Téma týdne
Stál jsem za závěsem a pozoroval ji. Ještě spala a stejně jsem se bál stát přímo před ní. Jaké to bude, až se probudí? Bál jsem se toho okamžiku a zároveň se na něj neskutečně těšil. Prohlížel jsem si ji celý měsíc, den co den a tále jsem se na ní dokázal dívat celé hodiny. Úplně mě okouzlila. Otec ji ještě neviděl, ale jsem si jist, že se mu bude líbit. Že ji bude mít rád. Napadlo mě, že kdybych ji sám nepřeměnil, že bych nevěřil, že není "pravá". Jakoby pocházela ze vznešeného rodu. To bude možná problém, jak bych měl vysvětlit ostatním její objevení? Po chvíli přemýšlení jsem to hodil za hlavu, později určitě na něco přijdu.

Do místnoti vešla komorná. Jediný člověk, který měl přístup k mé vyvolené. Zkontrolovala ji, setřela neexistující prach ze stolu a pustila do místnosti čerstvý vzduch. Pak za sebou trochu necitelně práskla dveřmi a odešla. Všiml jsem si, jak mé milé zacukala oční víčka a ona se opatrně probudila. Viděl jsem, že má trochu strach a tak jsem zůstal schovaný. Dívala se z okna a i já viděl tu podvečerní nádheru. Tedy pro ni, já jsem vstával brzo ráno, abych s ní mohl chvíli být, než si mě otec zavolá.

Sledoval jsem ji celou dobou, viděl její nejistotu i strach, odhodlání i odevzdanost. Nevěděla co si má myslet. Doufal jsem, že zapomene odkud přišla, ale o v očích měla napsáno, že nezapomene nikdy. To mě zklamalo, ale rozhodl jsem se, že s tím něco udělám. Jakmile se setmělo, začala zpívat. Nevím proč a ona to možná také nevěděla. Jakoby ji ale něco táhlo ke zpěvu. Zpívala pomalu a tiše v hlubokých tónech, beze slov. Jen melodii. Celý jsem se zachvěl a naskočila mi husí kůže. Ta píseň....!

Melodie byla plná něhy a lásky. Byla smutná a vážná a přece obsahovala veselost a hravost. Odlesk radosti v děstkých očích, teplý úsměv matky. Její hebké a hřejivé ruce, měkkou náruč. V tónech písně se skryl i příchod otce, polibek matčiných rtů a pohlazení ženina zvětšujícího se břicha. Jejich vůně.

VZPOMĚL JSEM SI! Tu melodii jsem slyšel od své matky, když jsem byl malý. Zpívala mi každý večer, když jsem šel spát. Zpívala mi každý den, než zmizela. Proto mě to teď tolik zasáhlo. Ale jaktože ji zná i ona? trochu jsem poodrhnul závěs, abych na ni lépe viděl. Seděla na posteli se zavřenýma očima nic nevnímající. Jen svůj hlas. Potichu jsem se přidal. Můj zpěv nabíral na síle, až jsme se oba o píseň dělili rovnou měrou. Pomalu jsem došel k její posteli a sedl jsem si. Zpívali jsme ještě hodnou dobu, v největší schodě bez jediného odchýlení nebo zaváhání. Dva poslední tóny a konec.

Skončili jsme naprosto stejně. Pomalu otevřela oči. Nečekala, že se bude hned dívat do mých. Ale nehnula se a ani nemrkla. Jen jsme tam seděli a utápěli se v očích toho druhého. A naše srdce tloukla ve stejném rytmu.

Co kdyby?

17. prosince 2017 v 21:52 |  Téma týdne
Obklopovala mě tma, všude černo. Byl to zvláštní pocit. Měla jsem zavřená oční víčka a snažila se rozpomenout na poseldní události. Převalila jsem se na bok s tím, že až vstanu, sepíšu svůj sen na blog. Cítila jsem se poměrně uvolněně a pocit úzkosti odezněl. Přičítala jsem ho svým velmi živým snům. Usmívala jsem se a představovala si, jak by to mohlo všechno dopadnout.

Z příjemného snění mě vyrušilo bouchnutí dveří. Co to bylo? Lekla jsem se a otevřela oči. To co jsem viděla kolem sebe mě vrátilo zpátky do reality. A ta realita byl můj "sen". Jak jsem na to jen mohla zapomenout? ptala jsem se sama sebe a svalila se zpátky na polštář. Byl krásně vyšívaný a stejně tak i obrovská peřina z prachového peří. A ta postel. Z masivního dřeva, vyřezávaná se spoustou drobných detailů. Na stolku vedle postele stál svícen. Žádné elektrické světlo jsem v místnosti neviděla. Byl to velmi starý pokoj, ale udržovaný, s vysokými okny a dřevěným stropem. Líbil se mi, ale přesto se v mé hrudi usídlil divný pocit.

Přemýšlela jsem, kdo mohl bouchnout dveřmi. Patrně odsud odcházel, protože jsem nikoho v místnosti neviděla. Vzpomněla jsem si na bezpočet filmů, kde by hrdinové jistě vstali a šli prozkoumat pokoj. Já jsem tu chuť neměla. Chtěla jsem usnout a probudit se zpátky. Žít si svůj bezcený lidský život. Zavrtala jsem se do peřiny a přemýšlela, co by se mohlo stát v následujících minutách hodinách dnech, ale na nic jsem nepřišla. Příliš jsem se bála o něčem přemýšlet, tak jsem to poměrně rychle vzdala.

Minuty tiše ubíhaly, někde v hloubi domu zazněly údery hodin, odbíjejících celou hodinu. Za oknem byly vidět červánky, ale ještě nějakou dobu mělo být světlo. Nikdo nevcházel a já začala být klidnější. Napadlo mě, co by se stalo, kdybych si nepřála potkat upíra. Zůstala bych na koleji, studavala bych. Úspěšně? Kdo ví. Nikdy jsem nevěděla, co dál se životem. Vždycky se to řešilo za pochodu. Jenže teď byla možnost, že to za mě vyřeší někdo jiný. Co když se probudím a ... Co když se neprobudím?

Bylo mi jasné, že na svůj světský život nikdy nedokážu zapomenout. Na svoji sestru. Co bude beze mě dělat? Dokázaly bychom se přestat hádat? Mé myšlenky byly plné otazníků, otázek, jež měly být navždy nezodpovězeny. Nebo ne?

Veselé Vánoce Vám přeje Ježíšek

13. prosince 2017 v 20:15

Tak jsem to také dokázala. Byla to tedy výzva, to vám řeknu. Rozsah 2000 znaků je fakt brutální. Je to o hodně méně, než jsem čekala. Ale jsem ráda, že jsem si to mohla zkusit. Původně jsem chtěla napsat něco smutného, ale jelikož je toho poslední dobou více než dost, tak jsem se pustila do něčeho veselejšího. Jsou přeci Vánoce. Usmívající se Než začnete číst, tak se můžete podívat na malou statistiku (převzato z wordu):

Stránky1
Slova336
Znaky (bez mezer)1 769
Znaky (s mezerami)2 000
Odstavce16
Řádky30


A nyní už konečně samotná povídka:


"Veselé Vánoce Vám přeje Ježíšek," obrazovka na mobilu zablikala a zamrzla.
Co se to sakra děje? pomyslela jsem si a zkusila přejet prstem po displeji. Nic. Zkusila jsem ho restartovat. Displej se podsvítil a chvíli to vypadalo, že mobil bude zase normálně fungovat. Jenže se tak nestalo.
"Veselé Vánoce Vám přeje Ježíšek." Ještě že za mnou stálo křeslo, které mě chytlo do své náruče. Co budu dělat? Že by další "Anonymous" nebo nějaký jiný hacker? začala jsem se strachovat o svůj mobilní telefon. Zvedla jsem se a donutila se udělat pár kroků přes chodbu.
"Michaeli?" slovo proletělo skrz dveře a rozplynulo se v prázdné místnosti. Odpovědi se mi nedostalo. Vkročila jsem opatrně do bratrova pokoje a zapnula jeho počítač. On je přece počítačový génius, jemu to musí fungovat,táhlo mi hlavou.
"Veselé Vánoce Vám přeje Ježíšek," doufala jsem, že tuhle větu už nikdy, ale opravdu NIKDY neuvidím. Div že mu nezačala klávesnice plavat v slzách. Div že monitor neutrpěl ani škrábanec.


Ozvaly se kroky. Že by konečně dorazil? Dupání po schodech zesilovalo a v další chvíli mě Michael zdravil ve dveřích.
"Hele, funguje ti mobil?" byla moje první slova, co slyšel.
"To mě ani nepozdravíš?" v rozcuchaných vlasech mu tály sněhové vločky. Nejspíš byl někde na rande.
"Ahoj. No tak co, jde ti?" hořela jsem nedočkavostí.
"Jo, jede," na důkaz toho mi ukázal funkční telefon.
"Podíváš se na ten můj? Mě vůbec nefachčí," poprosila jsem ho.
"Jasně zítra. Nebo možná až pak, mám nějakou práci. A kromě toho, neměla bys být pořád online. Kazíš si oči," neodpustil si poučku a ještě dodal: "Takhle si kluka nenajdeš."
"No tak, jsi přece expert," snažila jsem se mu trochu zalichotit, ale on se otočil a odešel.
"Jsi přece expert," zopakovala jsem to ještě jednou, pomalu. A pak mi to došlo.

"MICHAELI!!" zařvala jsem na celý barák a rozeběhla se za ním. Dosáhla jsem jedině toho, že se sesmíchem zhroutil za zavřenými dveřmi.
"Jen počkej," slibovala jsem si potichu, "však já ti to vrátím."
JENŽE KDO MI PAK SPRAVÍ MŮJ TELEFON?!

Na hraně

5. prosince 2017 v 21:52 |  Téma týdne
Dívala jsem se do zrcadla. Moje lidská pleť mi s každým dnem ubývala a nahrazovala ji jiná. Ta nová byla bílá jako čerstvě padlý sníh. Pevnější a hladší a snesla mnohem více. Při určitých pohybech, zvláště naklonění hlavy nebo natažení paží se objevily mé žíly. Proč se to dělo? Přemýšlela jsem, ačkoliv jsem odpověď věděla. Mohlo za to jedno mé přání.

Blížila se půlnoc, vteřiny tařka protékaly mými žilami. Čas jako by se zastavil. Každou noc jsem slyšela dýchat stíny, každou noc jsem hůř a hůř usínala. Každé ráno jsem po kapkách upíjela tekutinu z darované lahvičky. Dnes zmizely poslední kapky. Mé oči potemněly. Přestala se v nich lesknout světla velkoměsta, přestaly odrážet smutek i štěstí. Měla jsem matné tmavé oči, které neříkaly vůbec nic. Jen slepě vnímaly svět kolem.

Nic jsem neviděla, ale cítila jsem dotyk. Chladná ruka mě držela za rameno a jemně mě hladila. Byla v tom touha čekání a přesto opatrnost, jiskra ohně a bezmezný chlad zimní noci. Bylo mi, jako bych byla ve dvou světech, na dvou místech ve dvou časech. Přesně na tom místě, které je mezi protiklady. Přesně ve středu a zároveň v extrémech. Bylo to reálné? A byl reálný i šepot, který se ozval těsně vedle mého ucha?

"Neboj se, dnes je poslední noc. Je na čase se se vším rozloučit a na všechno zapomenout. Povedu tvé kroky a kdybys omdlela, podržím tě," hlas zněl tak jemně a vemlouvavě, něžně a odhodlaně.
"Pak už se nevrátím?" zeptala jsem se.
"Ne, pak už se nevrátíš, bylo by to příliš nebezpečné," odpověděl hlas.
"Je to divný pocit," pohladila jsem místo, kde jsem cítila jeho ruku. Během rozhovoru jsem se přestávala vidět v zrcadle. Že by se mi zhoršil zrak? nechtěla jsem tomu věřit. Nechtěla jsem totiž věřit ničemu, chtěla jsem zpátky svůj starý život a to ten nový ani nezačal.
"Budu tu s tebou," řekl vedle mě zcela jasně. Odbyla půlnoc.
"Děkuji," poděkovala jsem, ale nebyla jsem si vůbec jistá. Dál už jsme spolu nemluvili.

Nabídl mi rámě těsně před tím, než se to stalo. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, překvapilo mě to. Dva světy se prolnuly, najednou bylo všude plno budov a lidí, stromů a zvířat a zvuků a vůní. Bylo to pro můj mozek nezvládnutelné množství informací. Chvíli jsem se snažila všechno pochopit, ale bylo toho příliš, příliš mnoho. Něco právě přehazovalo mé myšlení do jiného světa. Bylo to náročné. Nevydržela jsem to dlouho, po několika málo minutách jsem omdlela.

Aniž bych to tušila, stála jsem přesně mezi dvěma světy, na hraně, o které téměř nikdo nevěděl, že exsistuje. Na hraně, kerou v obou světech pokládali jen za pouhý výmysl.




Chci být víc než...

29. listopadu 2017 v 0:15 |  Téma týdne
Ačkoliv slunce vytváří stíny, projela mnou bolest. Ostré sluneční paprsky se zarývaly do mé kůže, ale nehodlal jsem se vzdát svého místa. Slíbil jsem jí, že s ní budu a hodlal jsem to dodržet. Sledoval jsem, jak ráno co ráno upíjí z darované lahvičky. Dlouho se s ní nic nedělo, ale poslední dobou trochu zbledla. Vlasy jí ztamvly a její ústa jsem dokázal pozorovat celé hodiny.

Sledoval jsem její unavenost ráno a dlouhé večery, kdy nemohla usnout. Byl jsem byl blízko ní, využíval jsem každý stín, abych se k ní mohl dostat. Její přeměna byla i závazkem pro mě. Pila mou krev a já díky tomu mohl být s ní. Ale nesměla mě spatřit. Málo kdo z našeho druhu nalezl zalíbení v lidské dívce a ještě méně upírů je přeměňovalo. Ale když k tomu došlo, byla stanovena jasná pravidla a ani já, syn jednoho ze šlechticů, jsem nebyl výjimkou.

Když jsem to řekl otci, zuřil. Zuřil tak moc, že jsem se mu týden vyhýbal, než jsem se odvážil kolem něj vůbec projít. Ale situace se uklidnila a on to vzal jako něco výjimečného, neobvyklého. A nakonec mi sám půjčil knihu Veškeré vědění upírů, kterou měl v opatrovnictví. Několikrát mi kladl na srdce, že nesmím porušit Pravidla a musel jsem mu je odříkat nazpaměť.
1. Když dochází k přeměně, nesmí tě spatřit.
2. Po přeměně ji musíš vzít do svého sídla a vymazat po ní vechny stopy ve světě.
3. Nikdy nesmí znovu navštívit svět.
Netušil jsem, jak moc to bude těžké, ale byl jsem odhodlaný jít do toho naplno. Nikdy se mi nelíbila žádná upírka, všechny byly moc "obyčejné". Měly stejný styl a byly stejně naplněné temnotou. Rudá ústa se smála v úšklebcích a dlouhé nehty se zarývaly do paží, ale nic víc. Nikde žádné světlo. Ačkoliv syn šlechtice, nikdy jsem s žádnou upírkou nechodil. Byl jsem znám jako podivín a morous. Vážný, důstojný, "mrtvý".

Celý měsíc jsem trpělivě čekal, pozoroval ji i prostředí, ve kterém žila. Zamést po ní stopy jsem shledal jako jednoduchý úkol, lidem se dala snadno vymazat paměť. Ovšem u upírů se jednalo o velice těžký úkol, který mnohdy neovládal ani sám král. Jen pár "Vyvolených", kteří žili hluboko v lesích.
Viděl jsem, jak trpí přeměnou. Jídlo jí přestávalo chutnat a duše započala krvácení. Nejtěžší úkol, který přijde v domě mého otce bude naplnit ji mou krví. Ve svém světě měla zanechat veškerou lidskost a v mém světě přijmout veškerou temnotu. Jen o něco málo víc lidí než Vyvolení vědělo, že se to nikdy nestane. A právě to mě na tom lákalo.

Viděl jsem ji, jak sedí na posteli a kouká se z okna. Hlavu mírně skloněnou tak, že vynikala její bělostná pleť. Upřeně se dívala mým směrem, ale nemohla mě vidět. Doposud jsem byl pouhým stínem. Zdrojem jejího utrpení, které z mé vůle přijala. Zdrojem, který mohla jen tušit, byl jsem těsně za hranicí jejího vnímání a tím jsem ji dováděl téměř k šílenství. Nemohla nic, ale ani já v té chvíli neměl téměř žádnou moc.

"Chci být víc, než jen pouhý stín," vzedmula se ve mě vlna touhy a měl jsem co dělat, abych se jí neukázal. Slyšel jsem hlasité odtikávání hodin. I ona je slyšela. Zbývá týden. Ten nejtěžší, ale pak...

"Konečně," zašeptali jsme oba současně. Já tušil, co přijde, ona ne.

Kam dál